3. ZASNOUBENÍ
Chvála mému pěstounu, který je vám příkladem v tom, co vám chybí nejvíce: v čistotě, věrnosti,
dokonalé lásce.
Ježíš Marii Valtortě
„Bůh ti dá manžela"
Maria je stále v Chrámu. V této chvíli vychází s ostatními pannami z chrámové budovy.
Konal se tam asi nějaký obřad, protože v ovzduší, začervenalém krásným slunečním západem, se šíří vůně kadidla.
Řeklo by se, že je pokročilý podzim, neboť nebe je něžně melancholické jako v projasněném měsíci říjnu, neboť to
on se už jistě prochází jeruzalémskými zahradami, kde žlutý okr listů, chystajících se k opadání, vytváří na stříbřité
zeleni olivových stromů žlutočervené skvrny.
Skupina, či spíše hejno panen přechází malé zadní nádvoří, vystupuje po schodech, prochází malým portálem,
vstupuje do jiného dvora, méně nádherného, čtvercového a s jediným vstupem, jímž právě vcházejí. Zřejmě je to
dvůr, kolem kterého se nacházejí malé příbytky chrámových panen, neboť každá dívka směřuje do své cely jako
holubice do svého hnízda... Mnohé, snad všechny si spolu až do chvíle, kdy se rozejdou, povídají tichými, ale
veselými hlasy. Maria mlčí. Až když se má od ostatních oddělit, srdečně je pozdraví a pak zamíří ke své malé
místnůstce v pravém rohu.
Tam se k ní připojí jedna učitelka, která není tak stará jako Anna Fanuelova, ale už také není nejmladší: „Maria,
očekává tě velekněz."
Maria na ni pohlédne s lehkým údivem, ale na nic se netáže. Jen odpoví: „Hned tam jdu."
Nevím, zda velký sál, kam vstupuje, patří ke knězovu domu nebo je součástí bytů žen zaměstnaných v Chrámě.
Vidím, že je rozsáhlý, dobře osvětlený, pěkně zařízený a že spolu s veleknězem, nádherně oděným, je Zachariáš a
Anna Fanuelova.
Maria se na prahu hluboce skloní, ale dovnitř nevstupuje, dokud jí velekněz neřekne: „Pojď dál, Maria. Neboj se."
Maria se napřímí a zvolna přistoupí blíž, ne z nedostatku úslužnosti, ale instinktivně a jaksi slavnostně, což ji činí
více ženou.
Anna se na ni usmívá, aby jí dodala odvahy, a Zachariáš ji zdraví: „Pokoj tobě, sestřenko."
Velekněz si ji pozorně prohlíží, pak k Zachariášovi:
„Lze na ní rozeznat, že pochází z Davidova a Áronova rodu. Dcero, znám tvou milost a dobrotu. Vím, že den ze
dne rosteš ve vědě a milosti v očích Božích i lidských. Vím, že Boží hlas šeptá v tvém srdci nejněžnější slova. Vím,
že jsi květina Božího Chrámu a přál bych si, aby vůně tvého života tam denně vystupovala vzhůru společně s
kadidlem. Ale Zákon říká jiná slova. Už nejsi dívenkou, ale ženou. A každá žena v Izraeli má být manželkou, aby
Pánu dala svého syna. I ty budeš následovat příkaz Zákona. Neboj se, nečervenej se. Dobře si uvědomuji tvůj
královský původ. Zajisté tě zachrání Zákon, který nařizuje, že každému muži bude dána žena jeho rodu. Ale i
kdyby tento předpis neexistoval, učinil bych tak, aby nebyla poskvrněna vznešenost tvé krve. Neznáš nějakého
muže tvého rodu, Maria, který by mohl být tvým manželem?"
Maria pozvedá obličej zrudlý studem. Na jejích řasách se třpytí první perla a chvějícím se hlasem odpovídá:
„Nikoho."
„Nikoho nemůže znát, protože sem vstoupila jako malé dítě," říká Zachariáš, „a Davidův rod byl příliš
pronásledován a rozptýlen, než aby se jeho různé větve mohly sjednotit, a tak královskou palmu oděly ratolestmi."
„Ponecháme tedy volbu Bohu."
Slzy, dosud zadržované, vytrysknou a stékají až k chvějícím se rtům a Maria vrhne na svou učitelku prosebný
pohled.
„Maria se zaslíbila Pánu, pro jeho slávu a spásu Izraele. Byla ještě docela maličká a už se zavázala tímto slibem..."
19řekla Anna, aby jí pomohla.
„Tvé slzy jsou tedy kvůli tomu? Ne, že bys odporovala Zákonu?"
„Pro toto, pro nic jiného. Budu tě poslušná, Boží knězi."
„Toto potvrzuje všechno, co mi bylo o tobě řečeno. Před kolika lety ses zaslíbila jako panna?"
„Myslím, že odevždy. Ještě jsem nepřišla do Chrámu a už jsem se dala Pánu."
„Ale nejsi ty ta maličká, která sem přišla před dvanácti zimami a žádala mě o přijetí?"
„Jsem to já."
„A jak můžeš říci, že už tehdy jsi patřila Bohu?"
„Hledím-li zpět, vidím se jako zaslíbená Bohu... Nevzpomínám si na chvíli, kdy jsem se narodila, ani kdy jsem
začala mít ráda svou matku a říkat svému otci: »Ó, otče, jsem tvou dcerou«... Ale vzpomínám si, nevím však, kdy
to začalo, že jsem své srdce dala Bohu. Snad to bylo s prvním polibkem, který jsem kdy dala, s prvními slovy, které
jsem byla schopna vyslovit, s prvním krokem, který jsem byla schopna učinit... Ano, zde to je: myslím, že moje
první vzpomínka na lásku pochází z doby, kdy jsem se naučila chodit... Náš dům... náš dům měl zahradu plnou
květin... měl i sad a pole... a vzadu při úpatí pahorku byl pramen, a ten pramen vyvěral ze skály, vyhloubené do
tvaru jeskyně... byla plna dlouhých tenkých rostlin, které spadaly se všech stran v malých zelených kaskádách a
vypadaly jako by plakaly. Ve skutečnosti ony malé lehké lístečky, připomínající výšivku, nesly na sobě kapky
vody, které padaly a zvučely jako docela maličká zvonkohra. A pramen také zpíval. A na olivových stromech a
jabloních, které tam rostly na svahu pod pramenem, byli ptáci a bílé holubice se přicházely koupat do čirého pra-
mene... Na toto všechno jsem už nevzpomínala, protože celé své srdce jsem dala Bohu, a mimo otce a matku,
milované za jejich života i po jejich smrti, se mé srdce nepřipoutalo k žádnému pozemskému předmětu... Ale ty
mě, knězi, přivádíš na myšlenku... Je třeba si uvědomit okamžik, kdy jsem se dala Bohu... a toto jsou vzpomínky na
má prvá léta, tak jak přicházejí...
Tu jeskyni jsem měla ráda, neboť jsem tam slyšela hlas něžnější než zpěv vody a ptáků, který mi říkal: »Pojď, má
milovaná.« Měla jsem ráda ty kapky zvučících diamantů, protože jsem v nich viděla znamení svého Pána. A u
vytržení jsem říkala: » Vidíš, má duše, jak je tvůj Bůh veliký? Ten, který kvůli severním větrům učinil libanonské
cedry, učinil i tyto lístečky, které se ohýbají pod vahou mušky pro radost tvých očí, i tento koberec pro tvé
nožičky.«
Měla jsem ráda to ticho čistých věcí: lehounký vánek, vodu s jejím stříbrným odleskem, čistotu holubic... Měla
jsem ráda ticho, které bdělo nad jeskyňkou a které jako by padalo s jabloní a olivových stromů, teď kvetoucích,
jindy obtěžkaných skvostnými plody... A nevím, zdálo se mi, že ten hlas mi říkal, ano, bylo to jasně mně: »Pojď,
nádherná olivo; pojď, sladké jablko; pojď, prameni zapečetěný; pojď, má holubice...«
Sladká je láska otcova a matčina...sladký byl jejich hlas, jímž mě volávali...ale tento hlas! Tento hlas! Ó, myslím,
že takto ho v pozemském Ráji slyšela ta, která se provinila, a já nevím, jak mohla dát přednost onomu pískotu před
tímto hlasem lásky, jak mohla toužit po vědění, které nebylo od Boha... Svými rty, které dosud nepoznaly nic
jiného, než mateřské mléko, ale se srdcem opojeným nebeským medem, jsem tedy řekla: »Zde jsem, přicházím.
Jsem Tvoje. A žádný pán nebude mít moje tělo, jen Ty, Pane, tak jako můj duch nemá jinou lásku...« A jak jsem to
říkala, zdálo se mi, že opakuji věci už řečené a dovršuji obřad už dovršený. A Snoubenec, kterého jsem si vyvolila,
mi nepřipadal cizí, vždyť jsem už znala žár jeho lásky, můj zrak si přivykl na jeho světlo a má schopnost milovat se
rozvinula v jeho náruči. Kdy?... Nevím. Mimo přítomný život, řekla bych, neboť jsem měla pocit, že jsem ji
vždycky vlastnila a že On mě vždycky vlastnil a že já existuji, protože On sám mě chtěl, pro radost svého i mého
Ducha...
Nyní tě poslechnu, knězi. Ale řekni mi, jak mám jednat... Nemám už ani otce ani matku. Buď mým vůdcem."
„Bůh ti dá manžela, svatého manžela, protože ses svěřila Jemu. A řekneš mu o svém zaslíbení."
„Přijme ho?"
„Doufám. Modli se dcero, aby byl schopen pochopit tvé srdce. Nyní už běž, nechť tě vždycky provází Bůh."
Maria se vzdálí s Annou a Zachariáš zůstane s veleknězem.
Takto se vidění ukončilo.