2. V CHRÁMĚ
To Ona ukončuje cyklus proroctví Starého zákona a otvírá cyklus „Božích mluvčích" v Novém
zákoně.
Ježíš Marii Valtortě
Maria uvedena do chrámu
Vidím Marii, jak mezi otcem a matkou prochází jeruzalémskými ulicemi. Kolemjdoucí se zastavují a prohlížejí si
krásné Dítě v sněhově bílém oděvu a zahalené do přejemné tkaniny. Její ornamenty z listů a květin na průsvitném
podkladu mi připomínají, že ji na sobě nejspíš měla Anna v den svého očisťování. Ale zatímco Anně nedosahovala
ani po pás, Marii spadá téměř až k zemi a obtáčí ji jako lehounký zářivě bílý závoj zvláštního půvabu.
Tam, kde na závoji nejsou výšivky, ale jen lehounký podklad, prosvítají plavé vlasy volně padající na ramena a na
útlou šíji. Na čele je závoj přidržován světle blankytnou stužkou, na kterou nejspíš maminka vyšila drobné stříbrné
lilie.
Sněhově bílý šat spadá až k zemi a jak Maria kráčí, lze občas zahlédnout její malé nožičky v bílých sandálkách.
Ručičky vykukující z dlouhých rukávů se podobají dvěma okvětním plátkům magnólie. Kromě blankytné stuhy
žádná další barva. Všechno je bílé. Jako by Maria byla oděna do sněhu.
Jáchym má na sobě stejný šat jako při očisťování a Anna je v temně fialovém. I plášť, který jí pokrývá i hlavu, je
tmavě fialový. Spustila si ho až do očí. Do ubohých matčiných očí, zarudlých od mnoha slz, očí, které nechtějí
13plakat a zejména nechtějí být viděny se slzami, ale které pod ochranou pláště se pláči nemohou ubránit. Toto
opatření je kvůli kolemjdoucím, ale i kvůli Jáchymovi; i jeho oči, obvykle jasné, jsou dnes také zavlhlé... Jáchym
kráčí celý shrbený s rouškou obtočenou jako turban a s cípy sestupujícími podél obličeje. V této chvíli vyhlíží
velmi staře. Při pohledu na něho bychom ho mohli považovat za dědečka nebo dokonce praděda této maličké,
kterou drží za ruku. Ze zármutku nad tím, že ji ztratí, je jeho chůze nejistá a on sám je unavený a zestárlý o dvacet
let. Je tak zdrcený a smutný, že jeho tvář připadá nejen zestárlá, ale jako by byl nemocen. Ústa mezi dvěma
hlubokými, dnes velmi výraznými vráskami po obou stranách nosu se mu chvějí.
Oba se snaží skrýt své slzy, ale daří-li se jim to před lidmi, před Marií je to nemožné. Protože je maličká, hledí
odspodu vzhůru a její pohled přitom směřuje střídavě z otce na matku. Pokaždé když na ně jejich dítě s úsměvem
pohlédne, pokoušejí se svými chvějícími se ústy také usmívat a tisknou silněji ve své ruce ručku Mariinu. Nejspíš si
myslí: „Tak opět o jeden úsměv méně."
Kráčí pomalu, zvolna, jako by chtěli cestu co nejvíce prodloužit. Všechno je jim záminkou k zastavení... Ale cesta
musí jednou skončit! A teď je u konce. Její poslední část vede vzhůru ke zdem chrámového komplexu. Anna
povzdechne a Mariinu ručku stiskne ještě silněji.
„Milovaná Anno, jsem s tebou!" říká hlas vycházející ze stínu nízkého podloubí na křižovatce. A Alžběta, která na
Annu jistě čekala, se k ní připojí, přitiskne ji k srdci a říká: „Pojď, pojď na chvilku do tohoto domu přátel, pak
půjdeme společně. Je tam i Zachariáš."
Všichni vstupují do nízké temné místnosti, kde září veliký oheň. Paní, jistě Alžbětina přítelkyně, kterou Anna
nezná, se zdvořile vzdálí, aby malou skupinku ponechala o samotě.
„Nemysli si, že jsem změnila názor nebo že svůj poklad dávám Pánu nerada," vysvětluje Anna se slzami v očích.
„Ale to je srdce...ó, jaké utrpení zakouší mé srdce, mé staré srdce, které se opět vrátí do své osamělosti matky bez
dětí... Kdybys to cítila..."
„Rozumím tomu, má Anno...ale ty jsi dobrá a Bůh tě ve tvé samotě utěší. Maria se bude modlit, aby Bůh dal své
matce mír, že ano?"
Maria hladí matčiny ruce a líbe je, pokládá si je na tváře, aby byla pohlazena a Anna svírá mezi svýma dvěma
rukama ten malý obličejíček a líbe ho, líbe ho. Stále ještě mu nedala dost polibků.
Vstupuje Zachariáš a zdraví: „Spravedlivým pokoj Páně."
„Ano," říká Jáchym, „vyprošuj pro nás pokoj, neboť naše srdce se při této oběti zachvívají. Je to jako Abrahamova
oběť, když vystupoval na horu, jenomže my nenalezneme žádnou jinou oběť v náhradu za tuto. Ani bychom to
nechtěli, protože jsme Bohu věrní. Ale bolí to, Zachariáši. Boží knězi, pochop nás a nepohoršuj se."
„Ne, vaše bolest, které nedovolujete, aby překročila dovolenou mez, a tak vás vedla k nevěrnosti, mě naopak učí
milovat Nejvyššího. Ale mějte důvěru. Prorokyně Anna bude velice pečovat o tento Davidův a Áronův Květ. V této
chvíli je to jediná lilie, kterou ze svého potomstva má David v Chrámě. Budou o ni pečovat jako o královu perlu.
Přestože se čas chýlí ke konci a matky Davidova rodu by měly dbát o to, aby zasvětily své dcery Chrámu, neboť
Mesiáš vzejde z jedné panny Davidova potomstva, oslabení víry způsobilo, že místa vyhrazená pannám jsou
prázdná. Je jich v Chrámě velmi málo, a od té doby, co před třemi roky odešla Sára Eliseova, která se provdala, z
královského rodu tam není žádná. Je sice pravda, že ještě chybí třicet let, aby se dospělo do oné doby, ale... Nuže,
doufejme, že Maria bude před posvátnou oponou první z mnoha Davidových panen. A pak...kdo ví?..." Zachariáš
nepřipojuje nic dalšího, ale zamyšleně hledí na Marii. Pak pokračuje: „Já nad ní budu také bdít. Jsem kněz a mám
jistou moc. Využiji ji pro toho anděla. A Alžběta ji bude navštěvovat."
„Ó, samozřejmě! Tolik potřebuji Boha, a tak to přijdu vždycky říci tomuto dítěti, aby to povědělo Věčnému."
Anna se mezitím vzpamatovala; Alžběta ji chce rozptýlit, a tak se jí otáže: „Není to tvůj svatební závoj? Nebo jsi
utkala nový?"
„Je to můj závoj, obětuji ho zároveň s ní Pánu. Už na tkaní dobře nevidím...a pak, naše prostředky se kvůli daním a
nepřízni štěstěny velmi zmenšily. Nemohla jsem si dovolit větší výdaje. Pouze jsem připravila bohatou výbavu pro
její pobyt v domě Božím a pro pozdější dobu...protože si myslím, že já ji už nebudu oblékat ke svatbě... ale přeji si,
aby to byla ruka její matky, tehdy už vychladlá a znehybnělá, která jí připraví věno a utkají prádlo a šaty nevěsty."
„Proč ty smutné myšlenky?"
„Jsem stará, sestřenko. Nikdy jsem to tak nepocítila, jako právě nyní v této bolesti. Poslední síly svého života jsem
dala této květině, abych ji donosila a odkojila a nyní...nyní...bolest, že ji ztrácím, mi bere i ty poslední síly."
„Nesmíš tak mluvit před Jáchymem."
„Máš pravdu. Budu se snažit žít pro svého muže."
Jáchym předstírá, že nic neslyšel, že se věnuje Zachariášovi, ale slyšel to a hluboce si povzdechl s očima zavlhlýma
slzami.
„Je právě mezi třetí a šestou hodinou, myslím, že je vhodná chvíle jít," říká Zachariáš.
Zvedají se a oblékají pláště a odcházejí. Ale předtím než vyjdou, Maria poklekne na práh s rozevřenýma rukama -
malý cherubín prosící: „Tatínku, maminko, vaše požehnání!"
Tato statečná maličká nepláče, ale její rtíky se chvějí a hlas, zlomený zadržovanými vzlyky, se jako nikdy podobá
úpění hrdličky. Tvář zbledla a oči mají teskně odevzdaný výraz, který v umocněné podobě, až se stane
nesnesitelný, spatřím na Kalvárii a u Hrobu.
Rodiče jí žehnají a líbou ji, jednou, dvakrát, desetkrát. Nemohou se odtrhnout... Alžběta tiše pláče a Zachariáš,
14přestože to nechce dát najevo, je hluboce pohnut.
Vycházejí, Maria mezi svým otcem a matkou, jako dříve. Před nimi Zachariáš a jeho žena. A teď už jsou ve zdech
Chrámu.
„Jdu k veleknězi. Vy vystupte až k velké terase."
Projdou třemi nádvořími a třemi předsíněmi ležícími vzájemně nad sebou. A teď stojí před obrovskou krychlí se
zlatou korunou. Vydutá kupole, podobající se půlce obrovského pomeranče, září na slunci, které nyní z jihu dopadá
strmě na rozlehlé nádvoří před majestátní budovou a zaplavuje rozsáhlá odpočívadla i mohutné schodiště, vedoucí
k Chrámu. Jen portál uprostřed nástupního prostoru podél průčelí je ve stínu a obrovská bronzová, zlatem
vykládaná vrata jsou ještě temnější a slavnostně kontrastují se záplavou světla.
Na prudkém slunci Maria připadá ještě více jako sníh. A teď je pod schodištěm. Mezi svým otcem a matkou. Jak
jim všem třem musí bušit srdce! Alžběta je vedle Anny, ale asi o půl kroku zpět.
Stříbrný zvuk trubky a vrata se otáčejí v závěsech. Zároveň se jakoby na upozornění ozve zvuk citery. Objeví se
vnitřek Chrámu s lampami v pozadí a z něho k vratům postupuje průvod. Velebný průvod za stříbrných zvuků
trubek, s oblaky kadidla a se světly.
Už je na prahu. Vpředu je nejspíš velekněz. Slavnostně vyhlížející starec, oděný do jemného lněného roucha, přes
něž má kratší tuniku, také lněnou a přes ni ještě něco jako mnohobarevný ornát...
Velekněz kráčí vpřed sám ve zlatém světle slunce, ve kterém se skvěje ještě více, až k nástupnímu schodišti.
Ostatní čekají, seřazeni do kruhu před vraty pod stinným portálem. Vlevo je skupina dívek v bílých oděvech s
prorokyní Annou a jinými staršími ženami, určitě učitelkami.
Velekněz pohlédne na Maličkou a usměje se. Musila mu připadat velmi malá pod tímto schodištěm hodným
egyptského chrámu! Pozvedá ruce k nebi a modlí se. Všichni se sklánějí v nejhlubší pokoře před kněžským
majestátem spojeným s Věčným Majestátem. A pak dá kněz Marii znamení.
Ta se oddělí od svého otce a matky a vystupuje po schodech jako u vytržení. Usmívá se do stínu Chrámu, tam, kde
se vznáší drahocenná Opona... Už je nahoře na schodišti u nohou velekněze, který jí pokládá ruce na hlavu. Oběť
je přijata. Viděl kdy Chrám čistší hostii?
Velekněz se pak obrátí, položí jí ruku na rameno, jako by ji, Jehňátko bez poskvrny, chtěl odvést k oltáři, jde s ní k
chrámovým vratům. Předtím, než jí dá vstoupit, sejí otáže:
„Maria Davidova, zaslibuješ se?"
Odpoví mu stříbrné „ano" a velekněz zvolá: „Nuže, vstup tedy, kráčej v mé přítomnosti a bud dokonalá."
A Maria vstupuje dovnitř, kde ji začne pohlcovat šero a stále více ji zakrývá a odděluje skupina panen a učitelek,
následovaná skupinou levitů.
Už je pryč... Teď se s harmonickým zvukem vrata opět otáčejí v závěsech. Otvor, kterým lze ještě zahlédnout
průvod směřující dovnitř, se stále zmenšuje. Teď už je to pouhá štěrbina, pak už nic, je zavřeno.
Poslednímu akordu zvučících závěsů odpoví vzlyky obou starců a současné výkřiky: „Maria!" „Dcero!" A pak si
jde naproti dvojí zaúpění: „Anno!" „Jáchyme!" A oba nakonec: „Vzdejme slávu Pánu, který ji přijal do svého
Domu a vede ji po své cestě."
A takto vše končí.