4Ó, Jáchyme...."
„Doufej, doufej, Anno! Nic dalšího ses nedozvěděla? Pán ti potají nepromluvil v srdci?"
„Ne, nic, jen tento sen."
„Zítřek je posledním dnem proseb. Už byly učiněny všechny oběti, ale zítra je ještě slavnostně obnovíme.
Dobudeme Boha věrností své lásky. Myslím, že se ti přihodí stejná věc jako Anně Elkanové."
„Bude-li Bůh chtít... a uslyším-li hlas, který by mi řekl »Jdi v pokoji. Bůh Izraele ti udělil milost, o kterou jsi ho
žádala!«"
„Obdržíme-li tuto milost, řekne ti to tvé dítě, až se poprvé pohne v tvém klíně: bude to hlas nevinnosti, a tedy hlas
Boží."
Teď už se v nočním táboře všichni utišili. Anna odvádí Alfea do sousední chatrče a pokládá ho na lůžko ze sena,
kde už spí jeho malí bratříčci. Pak ulehne vedle Jáchyma a zhasne i jejich lampička: Byla jednou z posledních
hvězd země. Teď už zbývají jen hvězdy na obloze, krásnější než kdykoliv jindy, aby bděly nad spáči.
Anna oznamuje své mateřství
Opět vidím Jáchymův a Annin dům. Uvnitř vše beze změny, mimo množství rozkvetlých větviček tu a tam
rozestavených ve vázách; jistě zbyly při prořezávání stromů na zahradě. Je to spousta květů v barvách od sněhově
bílé až po koralovou červeň.
Tentokrát má Anna jinou práci. Na stavu, který je menší než předchozí, tká krásné plátno a zpívá a nohou si udává
rytmus. Zpívá a usmívá se... Na koho? Pro sebe, nějakému vnitřnímu vidění. Zpěv je táhlý, ale přesto radostný.
Zachytila jsem ho zvlášť, aby byl úplný, neboť Anna ho několikrát blaženě opakuje. Zpívá stále hlasitěji a jistěji,
jako by rytmus písně nalezla ve svém srdci:
Sláva všemohoucímu Pánu, který miluje Davidovy potomky!
Jeho neskonalá milost mi byla seslána s Nebes,
ze starého stromu vypučela nová větev a já jsem blažená.
Naděje zasela své semeno o svátcích světel;
provoněný vzduch měsíce nisanu vidí, jak klíčí.
Na jaře je moje tělo jako mandloň v květu.
V podvečer svého života cítí, že ponese své ovoce.
Na této větvi je růže, je z nejsladších plodů.
Hvězda, která se třpytí, mladý nevinný život.
Je to radost domu, manžela i manželky.
Chvála Bohu, Pánu, který se nade mnou smiloval.
Jeho světlo mi to oznámilo: přijde k tobě hvězda.
Sláva, sláva! To tobě bude patřit plod tohoto stromu,
první a poslední plod, svatý a čistý jako dar Páně.
To tobě bude patřit a skrze něho nastane radost a pokoj na zemi.
Leť, člunku. Tvé vlákno utká dětské plénky.
Dítě se brzo narodí! K Bohu jde jásavě má píseň.
Jáchym vstupuje, když Anna svůj zpěv začíná po čtvrté. „Anno, ty jsi šťastná? Připadáš mi jako ptáče, prozpěvující
si na jaře. Co je to za píseň? Nikdy jsem ji od nikoho neslyšel. Odkud pochází?"
„Z mého srdce, Jáchyme." Anna vstává a jde, celá rozzářená, vstříc svému muži. Připadá mladší a krásnější.
„Nevěděl jsem, že jsi básnířkou," říká její manžel a pohlíží na ni s neskrývaným obdivem. Nevěřilo by se, že jsou
to dva staří manželé. V jejich pohledech je něha mladých snoubenců. „Když jsem slyšel, jak zpíváš, přišel jsem až
zezadu ze zahrady. To už je něco let, co jsem neslyšel tvůj hlas zamilované hrdličky. Nechceš mi tu píseň
zopakovat?"
„Zazpívala bych ti ji, i kdybys o to nežádal. Synové Izraele vždycky svěřovali zpěvu nejhlubší volání svých nadějí,
radostí, strastí. Svěřila jsem svému zpěvu úkol, sdělit sobě i tobě velikou radost. Ano, i sobě; je to tak velká věc, že
byť jsem o ní zcela ujištěna, stále mi připadá neskutečná."
A opět začíná zpívat, ale když dospěje k pasáži: „Na této větvi je růže, je z nejsladších plodů..." její zvučný
kontraalt se rozechvěje a pak ustane. S radostným vzlyknutím pohlédne na Jáchyma, pozvedne ruce a zvolá: „Jsem
matkou, můj milovaný!" a vrhne se mu do náruče, kterou jí rozevírá a ve které teď sevře svou šťastnou manželku.
Nejcudnější a nejšťastnější objetí, které jsem kdy viděla, co jsem na světě. Cudné a horoucí ve své čistotě. Pak
něžná výčitka do šedivých Anniných vlasů: „A ty jsi mi o tom neřekla?"
„Chtěla jsem o tom napřed mít jistotu. Stát se v mém věku matkou... Tomu jsem opravdu nechtěla věřit... A
nechtěla jsem ti způsobit trpké zklamání. Od konce prosince pociťuji obnovu svého nitra, rašení nového výhonu.