Malá Maria
Opět vidím Annu. Sedí na konci stinné pergoly a šije. Má na sobě pískově šedý oděv, velmi jednoduchý a volný,
snad proto, že musí být velké horko.
Na druhém konci pergoly je vidět žence, jak sekají trávu. Ale určitě to nejsou první sena, protože hrozny se už
vybarvují do zlatová a velká jabloň ukazuje mezi svými temnými listy plody, které právě dostávají jasné zabarvení
jakoby žlutého a červeného vosku. A také na pšeničném poli už je jen strniště, kde se zlehka vlní plamínky máku a
kde se vzpřímeně a nepohnutě tyčí chrpy, paprsčité jako hvězdy a blankytné jako obloha Východu.
Stinnou pergolou přichází docela maličká Maria, ale už hbitá a samostatná. Jde jistým krokem a svými bílými
sandálkami nezakopává o kameny. Už začíná mít svou něžnou vlnivou chůzi holubičky. Je celá v bílém, jako
holoubátko, ve volných vlněných šatičkách, které jí sahají až k nártům a u krku jsou staženy blankytně modrou
šňůrkou, s krátkými rukávy, které odkrývají její buclatá předloktí. Se svými hedvábnými, medově světlými vlásky,
jen zlehka zvlněnými a ukončenými kadeřemi, se svýma nebeskýma očima, něžnou, mírně zarůžovělou a
usměvavou tváří se podobá malému andílkovi. I vánek, který provívá jejími širokými rukávy a nadouvá jí v
ramenou šaty, jí dodává vzhled malého andílka s napolo rozevřenými křídly k letu.
V ručičkách nese vlčí máky, chrpy a jiné květiny, které rostou v obilí, ale jejichž jména neznám. Jde krokem, ale
jakmile se přiblíží ke své matce, rozběhne se. Radostně zvolá a jako malá hrdlička zastaví svůj let na mateřských
kolenou, která se pootevřou, aby ji přijala. V té chvíli matka odkládá svou práci stranou, aby se dítě nepíchlo, a
rozevírá náruč k objetí.
„Mami, mami!" Malá hrdlička je skryta v hnízdě mateřských kolenou, se svýma nožičkami na krátké trávě a svou
tvářičkou v mateřském klíně. Teď už je vidět jen její krček s jasně zlatými vlásky a Anna se sklání a s láskou ji
políbí. Potom hrdlička pozvedá hlavičku a podává matce květiny. Všechny jsou pro maminku a o každé květině
vypráví příběh, který si vymyslela.
Tato velká květina blankytné barvy, to je hvězda, která sestoupila s nebes, aby mamince přinesla Pánův polibek.
Nechť proto tuto nebeskou květinku přitiskne na srdce a pocítí v ní vůni Boha.
A tato druhá, světle modrá jako oči tatínkovy, nese na svých listech vepsáno, že Pán má tatínka pro jeho dobrotu
velice rád.
A tento malý, docela maličký kvítek (je to pomněnka), ten udělal Pán, aby řekl Marii, že ji velmi miluje.
A tyto červené, zdalipak je maminka zná? To jsou kousíčky šatu krále Davida, namočené v krvi nepřátel Izraele a
rozseté po vítězném bitevním poli. Zrodily se rovnou z oněch kousíčků královského šatu roztrhaného v hrdinném
11boji pro Pána.
Zato tento bílý a něžný květ, který jako by byl vytvořen sedmi hedvábnými kalíšky, hledícími k nebi, plný vůně a
který se narodil zde u pramene - to jí ho v trní utrhl sám tatínek - je udělán z oděvu, který měl král Šalamoun, když
téhož měsíce už před tolika lety kráčel v hedvábném bílém šatu před zástupy Izraelců před Archou a Svatostánkem
a jásal, neboť oblak se navrátil a zahalil svatostánek slávou. A Šalamoun zapěl svou radostnou píseň a modlitbu.
„Chtěla bych být stále jako tato květina a jako ten moudrý král bych chtěla zpívat po celý život píseň a modlitbu
před Svatostánkem," zakončuje Mariina pusinka.
„Má radosti! Odkud znáš tyto svaté věci? Kdo ti o nich řekl? Tvůj otec?"
„Ne. Nevím, kdo. Myslím, že je znám odjakživa. Ale snad mi o nich hovoří někdo, koho nevidím. Snad jeden z
andělů, kterým Bůh ukládá, aby hovořili k lidem, kteří jsou dobří. Maminko, budeš mi ještě o tom povídat?"
„Ó, má dceruško, který příběh bys ještě ráda poznala?"
Maria uvažuje, vážná a soustředěná. Bylo by třeba ji namalovat, aby byl její výraz zvěčněn. Na její dětské tvářičce
se zrcadlí stín jejích myšlenek. Úsměvy i povzdechy, sluneční paprsky i stíny mraků, tak jak přemýšlí o dějinách
Izraele. Pak si zvolí: „Ještě o Gabrielových slovech Danielovi, kterými byl přislíben Kristus."
A naslouchá s očima zavřenýma a pomalu opakuje slova, která matka říká, jako by si je chtěla lépe zapamatovat.
Když Anna skončila, táže se jí: „Kolik času ještě chybí do příchodu Emanuela?"
„Přibližně třicet let, drahoušku."
„Ještě tak dlouho! A já budu v Chrámě... Řekni mi: Budu-li se ve dne v noci mnoho, mnoho modlit a budu-li za tím
účelem chtít, abych po celý život patřila jen Bohu, učiní mi Věčný tu milost a dá svému lidu Mesiáše dříve?"
„Nevím, moje milovaná. Prorok řekl: »Sedmdesát týdnů.« Věřím, že proroctví nelže, ale Pán je tak dobrý," spěchá
Anna k tomu připojit, když vidí, jak se ve zlatých řasách její maličké objevily slzy. „Myslím, že budeš-li se mnoho,
mnoho, mnoho modlit, vyslyší tě."
Do tvářičky zlehka pozdvižené k matce se vrátí úsměv a ve slunečním paprsku, který pronikl mezi révovými listy,
se třpytí ony slzičky ustávšího pláče jako dvě kapky rosy zavěšené na jemných stoncích alpského mechu.
„Tak tedy já se budu modlit a zůstanu kvůli tomu pannou."
„Víš však, co to znamená?"
„To znamená nepoznat lásku mužovu, ale jen lásku Boží. To znamená nemyslet na nikoho jiného než na
Pána. To znamená ve svém těle zůstat dítětem a ve svém srdci andělem. To znamená mít oči, aby hleděly jen
na Pána, uši, aby mu naslouchaly, ústa, aby ho chválila, ruce, aby se nabízely jako hostie, nohy, aby ho
rychle následovaly, srdce a život, aby mu daly vše."
„Požehnaná! Ale to tedy nebudeš nikdy mít děti, a ty máš přece tak ráda maličké a jehňátka a hrdličky...víš? Pro
ženu je dítě jako to bílé a kudrnaté jehňátko, jako malá holubička s hedvábným peřím a korálovým zobáčkem;
můžeš ho milovat, pokrývat polibky a naslouchat mu, jak ti říká »Maminko.«
„Nevadí. Já budu Boží. V Chrámě se budu modlit. A snad jednoho dne spatřím Emanuela. Panna, která má být jeho
matkou, jak říká velký prorok, se už přece musela narodit a je už v Chrámě... Budu jí družkou...a služebnicí. Ó,
ano, kdybych se s ní skrze božské světlo seznámila, chtěla bych jí sloužit, té blahoslavené! A ona mi potom přinese
svého Syna, zavede mě k němu a já budu sloužit i jemu. Pomysli, maminko...sloužit Mesiáši!" Maria je uchvácena
touto myšlenkou, která ji současně povznáší i umrtvuje. S ručičkami zkříženýma na prsou a hlavičkou nakloněnou
poněkud kupředu je celá rozpálená a připadá jako dětská reprodukce Zvěstování Panny Marie. Pak pokračuje:
„Jen jestli mi izraelský Král, Boží Pomazaný dovolí, abych mu sloužila?"
„O tom nepochybuj. Neříká král Šalamoun: „Má šedesát královen a osmdesát dalších žen a nesčetné dívky. Uvidíš,
na Králově dvoře bude nesčíslně panen, které budou sloužit svému Pánu."
„Ó, tak tedy vidíš, že musím být pannou? Musím. Přeje-li si za matku pannu, znamená to, že panenství má rád nade
všechno. Chtěla bych, aby mne, svou služebnici, miloval pro panenství, které mě aspoň trochu připodobní jeho
milované Matce... Ano...právě toto bych si přála... Chtěla bych být také hříšnicí, velikou hříšnicí, kdybych se
neobávala, že urazím Pána... Řekni mi, maminko, může být někdo hříšníkem z lásky k Bohu?"
„Ale co to říkáš, můj poklade? Nerozumím ti."
„Chtěla jsem říci - být hříšníkem, aby byl milován Bohem, který se stane Spasitelem. Zachraňuje se přece, co je
ztraceno, že ano? Chtěla bych být zachráněna Spasitelem, aby na mne hleděl s láskou. Právě proto bych chtěla
hřešit, ale aniž bych učinila hřích, který by mu byl odporný. Jak mě může zachránit, neztratím-li se?"
Anna je zmatená. Už neví, co by odpověděla.
Na pomoc jí přijde Jáchym, který se nehlučně přiblížil za živým plotem z vinné révy. „Miloval tě už předtím,
protože ví, že ho miluješ a že chceš milovat jen jeho. Právě proto jsi už vykoupena a můžeš být pannou, jak si
přeješ," říká Jáchym.
„Opravdu, tatínku?" Maria se přitiskne k jeho kolenům a hledí na něho svými jasnými hvězdami očí, tolik se
podobajících jeho očím, a tak šťastna z naděje, kterou jí dal.
„Skutečně, můj miláčku. Podívej, přinesl jsem ti malého vrabčáka, který se poprvé proletěl u studny. Mohl jsem ho
nechat být, ale jeho slabá křídla a tenké nožičky neměly dost sil, aby ho opět pozvedly a podržely na kluzkém
okraji roubení. Byl by spadl do vody. Nečekal jsem, až se neštěstí přihodí. Vzal jsem ho a dávám ti ho. Uděláš s
ním, co budeš chtít. Ve skutečnosti byl zachráněn ještě předtím, než se dostal do nebezpečí. Stejně tak to učinil Bůh
s tebou. Teď mi tedy řekni, Maria: Měl jsem toho vrabčáka raději ted, když jsem ho zachránil před pádem, anebo
12potom, když bych ho vyprošťoval z nebezpečí až po pádu?"
„Měl jsi ho raději právě teď, když jsi nedovolil, aby zahynul ve studené vodě."
„Vidíš. I Bůh tě miloval předem, neboť tě zachránil dříve, než jsi zhřešila."
„A já ho tedy budu milovat ze všech sil. Malý pěkný vrabčáku, budu jako ty. Pán nás miloval oba stejně, když nám
učinil dar spásy... Teď se o tebe budu starat a pak tě nechám, abys odletěl.
Ty budeš chválit Boha v lese a já v Chrámě a budeme říkat: »Pošli, pošli Toho, kterého jsi přislíbil.« Ó, tatínku,
kdy mě zavedeš do Chrámu?
„Brzo, má perlo, ale nebude ti líto, že opustíš svého otce?"
„A jak! Ale ty přijdeš... a pak, kdyby to nebylo bolestné, jakou by to bylo obětí?"
„A ty na nás budeš vzpomínat?"
„Stále. Po modlitbě za Emanuela se budu modlit za vás. Nechť vám Bůh dá radost a dlouhý život... až do dne, kdy
On bude Spasitelem. Potom mu řeknu, aby vás vzal a zavedl do nebeského Jeruzaléma."
Vidění mizí ve chvíli, kdy Marii bere Jáchym do náruče.
Ježíš promlouvá: „ Už slyším komentáře malicherných doktorů: »Copak může takto mluvit dítě, které ještě
nemá tři roky? To je přehnaném Inteligence není dána všem stejným způsobem a ve stejném věku. Církev
určila 7 let za věkovou hranici odpovědnosti, odkdy i opožděné dítě může rozlišovat aspoň tím nejjednodušším
způsobem dobro a zlo. Ale jsou děti, které mnohem dříve dokážou rozlišovat, činit předsevzetí a chtít rozumem
už dostatečně vyvinutým. Malá Ismelda Lambertiniová, nebo Růžena Viterbská2 vám podávají důkaz, nároční
doktoři, abyste mohli uvěřit, že moje Matka mohla takto myslet a mluvit. Vzal jsem jen namátkou dvě jména z
tisíců svatých dětí, které zalidňují můj ráj a které na zemi už jako velmi malé dokázaly uvažovat jako dospělí.
Co je rozum? Boží dar. Bůh ho může udělit v míře, v jaké chce, komu chce a kdy chce. Rozum je také jednou
z věcí, které nás nejvíce připodobňují Bohu. Duchu nadanému Inteligencí a Rozumem. Rozum a inteligence
byly dary, přiřčenými člověku v pozemském Ráji. A jak byly živé, dokud ještě žila Milost, dosud neporušená a
činná v duchu prvních rodičů!
V knize Ježíše Bar Sirachaje řečeno: »Všechna moudrost pochází od Pána Boha a byla s ním odevždy, i před
všemi věky.« Jakou moudrostí by tedy oplývali lidé, kdyby zůstali Božími syny?
Vaše mezery v inteligenci jsou přirozeným ovocem vašeho úpadku co do milosti a počestnosti. A ztrátou
milosti jste se Moudrosti vzdálili na staletí. Tak jako meteor skrývající se uvnitř obrovské mlhoviny, i
Moudrost už k vám nepřichází v čistém jasu, ale skrze temnoty, které vašimi prohřešky stále houstnou.
Pak přišel Kristus a navrátil vám Milost - vrcholný dar Boží lásky. Ale dokážete tuto perlu zachovat čistou a
neposkvrněnou? Ne. Pokud ji nedrtíte svou vůlí ke hříchu, aspoň ji stále špiníte méně vážnými hříchy,
slabostmi, hříšnými sklony a sympatiemi, které byť i nejsou přímo spojeny se sedmi hlavními neřestmi, přesto
oslabují jasnost světla milosti a její činnosti. A tak je zde úžasný jas inteligence, kterou Bůh dal prvním
rodičům, zatemňován staletími a staletími zkaženosti; právě ta neblaze ovlivnila vaše tělesné síly i inte-
lektuální schopnosti.
Ale Maria nebyla jen Čistou, novou Evou, znovuvytvořenou pro Boží radost: byla Nad-Evou, mistrovským
dílem Nejvyššího, byla Plnou Milostí, byla Matkou Slova v Boží myšlence.
»Pramenem Moudrosti,« říká Ježíš Bar Sirach, »je Slovo«. Což by Syn nevložil na Matčiny rty svou vlastní
Moudrost?"