Smrt Jáchyma a Anny
Ježíš promlouvá: „ Velekněz řekl: »Kráčej v mé přítomnosti a bud dokonalá.« Nevěděl, že hovoří k Ženě, která
co do dokonalosti je hned první po Bohu. Ale hovořil ve jménu Božím, a z toho důvodu byl příkaz, který dal,
posvátný. Vždycky posvátný, a zejména pro tu, která byla plna moudrosti.
Maria si zasloužila, aby ji »Moudrost předešla a ukázala se nejprve jí«, protože »už od počátku svého dne
Maria bděla u jejích dveří a z lásky toužila po poučení; chtěla být čistá, aby obdržela dokonalou lásku a
zasloužila si mít Moudrost za svou učitelku«.
Ve své pokoře nevěděla, že ji vlastní ještě před narozením a že její spojení s Moudrostí je nyní jen
pokračováním božského tlukotu jejího srdce v Ráji. Toto si nemohla představit. A když v tichosti jejího srdce jí
Bůh říkal vznešená slova, v pokoře se domnívala, že jsou to myšlenky pýchy a pozvedajíc k Bohu nevinné
srdce, říkala: »Pane, smiluj se nad svou služebnicí!«.
Ó, skutečně Pravdivá, Moudrá, Věčná Panna měla od časného rána svého dne jen jedinou myšlenku:
»Obracet k Bohu své srdce od rozbřesku svého života a bdít pro Pána a modlit se v přítomnosti Nejvyššího«,
prosit o odpuštění za slabost svého srdce, jak jí to vnukala její pokora; netušila, že tak předem prosí o
odpuštění pro hříšníky, tak jak to udělala pod křížem, ve stejnou dobu, kdy umíral její Syn.
Až bude později Pán chtít, bude naplněna duchem inteligence, a tak pochopí své vznešené poslání. Pro tuto
chvíli je pouze malou holčičkou, která v posvátné tichosti Chrámu svazuje stále úžeji své rozhovory, city,
vzpomínky s Bohem.
Život mých prarodičů se jak v rychlém soumraku, kdy vítr plný sněhu shromažďuje mraky na nebi, ponořil
brzo v noc, a to od chvíle, kdy jejich Slunce začalo zářit před posvátnou chrámovou Oponou.
Bylo však řečeno:»Moudrost vdechuje život svým dětem, bere pod svou ochranu ty, kteří ji hledají...«
Obklopil jsem se moudrými mezi svými pozemskými příbuznými. Nejsou Anna, Jáchym, Josef, Zachariáš,
15stejně jako Alžběta a Jan Křtitel opravdu moudří? A to nehovořím o své Matce, v níž Moudrost měla svůj
příbytek.
Od mládí až do hrobu Moudrost inspirovala mým prarodičům způsob života příjemný Bohu...
A kolik zkoušek tito spravedliví, kteří si zasloužili, aby měli Marii za svou dceru, museli podstoupit:
Politické pronásledování, které je vyhnalo z Davidovy země a připravilo je téměř o všechen majetek. Smutek,
když viděli, jak léta ubíhají, aniž by jim aspoň jedna květinka řekla:»Jsem vaším pokračováním«. A když ji
potom obdrželi v tak pokročilém věku, věděli, že už neuvidí, jak kvete v ženu. A dále, když si ji museli
vytrhnout ze svého srdce a přinést Bohu na oltář. A pak žít v tichu stále tíživějším, když už si přivykli na zpěv
své hrdličky, na zvuk jejích drobných krůčků, na úsměvy a polibky svého dítěte... a s těmito vzpomínkami čekat
na Boží hodinu. A potom... nemoci, pohromy, nepohody, zpupnost mocných... to bylo příliš mnoho úderů pro
jejich chatrný domek skromné pozemské prosperity. A to ještě nebylo všechno: Smutné pomyšlení na jejich
vzdálené dítě, které zůstane samo a chudé a kterému navzdory všemu jejich starání a obětem zůstane jen zby-
tek rodinného majetku. A v jakém stavu ho nalezne, když ji po léta bude očekávat neošetřován a uzavřen, až se
vrátí? Obavy, strach, zkoušky a pokušení! Ale neustálá věrnost, věrnost, věrnost Bohu.
Nejtěžší pokušení: nezbavovat se na sklonku života potěšení z přítomnosti dcery.
Ale děti náležejí především Bohu a pak teprve svým rodičům. A každý syn může říci, co jsem já řekl své Matce:
Nevíš, že musím bdít nad zájmy Nebeského Otce? Každá matka, každý otec by měl pro své poučení
pohlédnout na Marii a Josefa v Chrámě, na Annu a Jáchyma v jejich nazaretském domě, který je den ze dne
prázdnější a smutnější, ale ve kterém aspoň jedno stále roste: svatost obou srdcí, svatost jejich spojení.
Co zůstává nemocnému Jáchymovi a jeho zarmoucené manželce Anně pro jejich dlouhé a tiché večery starců
očekávajících smrt? Malé šatičky, první sandálky, ubohé hračky jejich maličké, která je daleko, a pak
vzpomínky, vzpomínky, vzpomínky. A s nimi pokoj, který jim přichází říci: »Trpím, ale splnil jsem povinnost
lásky vůči Bohu«.
A právě odtud pochází nadlidská radost zářící nebeským světlem, neznámá lidem světa. Svůj jas neztrácí ani
tím, že dopadá na unavená víčka, na dvě umírající oči, ale právě v poslední hodině se rozjasňuje ještě víc a
osvětluje pravdy, které byly v jejich duších po celou dobu jejich života uzavřeny jako motýli v kuklách a
projevovaly se jen ve výjimečných okamžicích; ale právě teď otevírají svoje křídla na slunci a ukazují se v celé
své kráse. A Jáchymův a Annin život zhasíná ve vědění, že je i jejich potomstvo čeká blahoslavená budoucnost,
a tak se na jejich rtech rozplývá poslední žehnání jejich Bohu.
Smrt mých prarodičů byla taková, jakou si zasloužili za svůj svatý život. Pro svou svatost si zasloužili, aby byli
prvními strážci Boží Milované. Teprve až je na sklonku jejich života ozářilo Slunce, měli úplné vidění o
milosti, kterou jim Bůh udělil. Pro jejich svatost Anna nepocítila porodní bolesti a porodila Neposkvrněnou v
extázi. Pro oba dva to nebyla agónie, ale zemdlenost života, zhasínajícího jako zhasíná hvězda, když za svítání
vychází slunce. A i když neměli útěchu v tom, že by měli u sebe při umírání mne, vtělenou Moudrost, jak mě
měl Josef, přesto jsem byl při nich, Já, Neviditelná Přítomnost, a promlouval jsem k nim vznešená slova,
sehnut k jejich lůžku, abych je uspal v pokoji a v očekávání triumfu.
Někdo řekne: »Proč neměli trpět při narození a umírání, když byli Adamovými dětmi?« Odpovídám jim: Když
i Křtitel, syn Adamův počatý v prvotním hříchu, byl posvěcen ještě před narozením, jak se ke mně, přítomném
v matčině lůně přiblížil, neměla by mít svatá matka Nejsvětější, které se Hřích nedotkl, žádnou milost? Matka
té, jež byla Boží Chráněnkyní a jež nesla ve svém téměř božském duchu Boha od okamžiku, kdy ji Bůh myslel?
Takovým já odpovídám: Čistota svědomí zajišťuje smrt plnou jasu a takovou smrt vám umožní modlitby
světců.
Jáchym a Anna měli za sebou život zcela přímý. Ve chvíli smrti se jim tento život odhalil jako pokojné místo
rozhledu, jako cesta, která je dovedla do Nebes. A pak, před Božím Svatostánkem měli na modlitbách Svatou.
Modlila se za své vzdálené rodiče, kteří pro ni byli sice až po Bohu, Nejvyšším Dobru, ale přesto byli
milováni, tak jak to vyžaduje Zákon i lidské srdce, ale láskou nadpřirozeně dokonalou. "