Anna chová v náruči usínajícího Alfea a říká svému manželovi: „Tuto noc jsem měla sen, že příště přijdu do
Svatého města na dva svátky, místo najeden. A tím druhým bude obětování mého dítěte v Chrámě...
4Ó, Jáchyme...."
„Doufej, doufej, Anno! Nic dalšího ses nedozvěděla? Pán ti potají nepromluvil v srdci?"
„Ne, nic, jen tento sen."
„Zítřek je posledním dnem proseb. Už byly učiněny všechny oběti, ale zítra je ještě slavnostně obnovíme.
Dobudeme Boha věrností své lásky. Myslím, že se ti přihodí stejná věc jako Anně Elkanové."
„Bude-li Bůh chtít... a uslyším-li hlas, který by mi řekl »Jdi v pokoji. Bůh Izraele ti udělil milost, o kterou jsi ho
žádala!«"
„Obdržíme-li tuto milost, řekne ti to tvé dítě, až se poprvé pohne v tvém klíně: bude to hlas nevinnosti, a tedy hlas
Boží."
Teď už se v nočním táboře všichni utišili. Anna odvádí Alfea do sousední chatrče a pokládá ho na lůžko ze sena,
kde už spí jeho malí bratříčci. Pak ulehne vedle Jáchyma a zhasne i jejich lampička: Byla jednou z posledních
hvězd země. Teď už zbývají jen hvězdy na obloze, krásnější než kdykoliv jindy, aby bděly nad spáči.
Anna oznamuje své mateřství
Opět vidím Jáchymův a Annin dům. Uvnitř vše beze změny, mimo množství rozkvetlých větviček tu a tam
rozestavených ve vázách; jistě zbyly při prořezávání stromů na zahradě. Je to spousta květů v barvách od sněhově
bílé až po koralovou červeň.
Tentokrát má Anna jinou práci. Na stavu, který je menší než předchozí, tká krásné plátno a zpívá a nohou si udává
rytmus. Zpívá a usmívá se... Na koho? Pro sebe, nějakému vnitřnímu vidění. Zpěv je táhlý, ale přesto radostný.
Zachytila jsem ho zvlášť, aby byl úplný, neboť Anna ho několikrát blaženě opakuje. Zpívá stále hlasitěji a jistěji,
jako by rytmus písně nalezla ve svém srdci:
Sláva všemohoucímu Pánu, který miluje Davidovy potomky!
Jeho neskonalá milost mi byla seslána s Nebes,
ze starého stromu vypučela nová větev a já jsem blažená.
Naděje zasela své semeno o svátcích světel;
provoněný vzduch měsíce nisanu vidí, jak klíčí.
Na jaře je moje tělo jako mandloň v květu.
V podvečer svého života cítí, že ponese své ovoce.
Na této větvi je růže, je z nejsladších plodů.
Hvězda, která se třpytí, mladý nevinný život.
Je to radost domu, manžela i manželky.
Chvála Bohu, Pánu, který se nade mnou smiloval.
Jeho světlo mi to oznámilo: přijde k tobě hvězda.
Sláva, sláva! To tobě bude patřit plod tohoto stromu,
první a poslední plod, svatý a čistý jako dar Páně.
To tobě bude patřit a skrze něho nastane radost a pokoj na zemi.
Leť, člunku. Tvé vlákno utká dětské plénky.
Dítě se brzo narodí! K Bohu jde jásavě má píseň.