Maria s Josefem na cestě
Jsem přítomna odjezdu ke svaté Alžbětě. Josef přijel pro Marii se dvěma šedivými osly: s jedním pro něho, s
druhým pro Marii.
Obě zvířata mají sedla - jedno je zvětšeno o jakési neobvyklé zařízení, které má nést náklad. Je to jakýsi nosič
zavazadel, na který Josef uloží dřevěný kufřík: zavazadlo, které přinesl Marii, aby si do něho uložila své šatstvo a
ochránila ho před deštěm. Maria živě Josefovi děkuje za jeho předvídavý dárek, do kterého vkládá všechno, co
předtím připravila do balíku.
Zavírají domovní dveře a dávají se na cestu. Den právě začíná, neboť vidím, jak svítání zabarvuje východ do
růžová.
Nazaret ještě spí. Oba ranní cestující potkávají pouze nějakého pastevce, který před sebou žene ovce... Maria se
dívá a usmívá se, když se předtím zastavila, aby nechala stádo projít.
Shýbá se v sedle a hladí něžná zvířata, která procházejí a otírají se o osla...
Josef a Maria se opět dávají na cestu. Josef má svůj plášť. Maria je zpola zahalena do jakéhosi pruhovaného šálu,
neboť ráno je velmi chladné.
Ted už jsou uprostřed polí a kráčejí vedle sebe. Promluví zřídkakdy. Josef myslí na své záležitosti a Maria sleduje
svoje myšlenky a jak je v nich usebrána, usmívá se nad nimi i nad věcmi, které ji obklopují. Občas pohlédne na
Josefa a tvář se jí zahalí závojem smutku; pak se jí úsměv opět navrátí, když znovu pohlédne na svého pozorného
manžela, který hovoří málo a otevře ústa, jen aby se zeptal, zda se Maria cítí dobře a nepotřebuje-li něco.
Ted už po cestách putuje více lidí, obzvláště v blízkosti nějakého sídla. Ale oni dva se nezajímají o osoby, které
potkávají. Jedou na svých klusajících zvířatech, která svými kopyty působí velký hluk, a zastaví se jen jednou ve
stínu nějakého lesíku, aby pojedli trochu chleba s olivami a napili se z pramene, jehož voda vyvěrá z jeskyňky.
Podruhé se musí zastavit, aby se schovali před silnou přeháňkou, která se spustila z jednoho docela černého mraku.
Schovali se pod skalním převisem nějakého kopečku, který je chrání před nejhorším lijákem. Ale Josef si rozhodně
přeje, aby si Maria vzala jeho plášť z nepromokavé vlny, po kterém voda stéká, aniž ho promáčela. Maria se musí
nátlaku svého manžela podrobit; aby ji ujistil, že ani on sám nezmokne, přehodí si přes hlavu a ramena malou
šedou pokrývku, která byla na sedle, patrně pokrývku oslovu. Nyní se Maria s kapuci, která jí rámuje tvář, a s
hnědým pláštěm u krku uzavřeným a celou ji zakrývajícím, podobá bratru minoritovi.
30Liják se utišil, ale přechází v drobný, nepříjemný déšť. Oba se dají na pochod po cestě, která je už celá zablácená.
Ale je jaro, a tak za chvíli cestu opět zpříjemní slunce. Obě zvířata klušou spokojeně po silnici.
Víc už nevidím, protože vize se zde zastavuje.
Jsme v Jeruzalémě.
Oba manželé směřují nejprve k Chrámu. Poznávám stáj, kde Josef nechal osla v den Uvedení do Chrámu. Ted zde
nechává obě zvířata, když se o ně předtím postaral, a jde s Marií uctít Pána.
Pak vycházejí a Maria jde s Josefem do domu nějakých známých, jak se zdá. Tam se občerství a Maria odpočívá,
dokud se Josef nevrátí s drobným starcem. „Ten muž jde stejnou cestou jako ty. Ty sama už pak k své příbuzné
budeš muset vykonat docela maličký kousek cesty. Můžeš mu důvěřovat, znám ho."
Jdou si opět pro zvířata a Josef doprovází Marii až k bráně. Oba se rozloučí a Maria jde sama s oním stařečkem,
který mluví o to víc, oč byl Josef mlčenlivější. Maria trpělivě odpovídá.
Nyní má před svým sedlem kufřík, který nesl Josefův osel a nemá už plášť. Nemá už ani šál, který je složen na
kufru. Je velice krásná ve svém tmavomodrém šatu a s bílým závojem, který ji chrání před sluncem. Jak je krásná!
Stařeček je nejspíš nedoslýchavý, protože Maria musí mluvit velmi nahlas, aby ji slyšel, ona, která vždycky hovoří
tiše. Ale už skončil, vyčerpal celou zásobu otázek a novinek; teď podřimuje v sedle a nechá se vést svým zvířetem,
které zná dobře cestu.
Maria využívá této přestávky, aby se usebrala v myšlenkách a k modlitbě. To, co si prozpěvuje tichým hlasem,
hledíc do blankytného nebe a držíc ruce na prsou, je jistě modlitba. Její tvář, na níž se obrazí vnitřní zanícení duše,
je plna světla a blaženosti.
Nic víc už nevidím.