Za Alžbětou
Opět se mi zjevuje nazaretský domek a v něm Maria. Maria zcela mladičká, jako když sejí zjevil Anděl Boží...
Je večer, neboť stíny začínají zaplňovat místnost, kde předtím bylo velké světlo, sestoupivší z Nebes.
Maria se modlí na kolenou u svého malého lůžka s rukama zkříženýma na prsou a s tváří zcela skloněnou k zemi.
Dosud je oděna stejně jako při Zvěstování. Všechno je stejné: kvetoucí větvička ve váze, nábytek v témž pořádku.
Jen kolovrátek s přadenem a vřeteno s lesklými nitěmi jsou postaveny v rohu.
Maria se přestává modlit a vstává s tváří celou hořící. Ústa se usmívají, ale její modré oči se třpytí slzami. Bere
olejovou lampu a rozžíhá ji křesadlem. Dává pozor, aby v malé místnůstce bylo všechno v pořádku. Srovnává
pokrývku na lůžku, která je shrnuta. Přilévá vodu do vázy s kvetoucí větvičkou a vynáší ji ven na noční svěží
vzduch. Pak se vrací. Bere ruční práci, položenou na poličce, a zapálenou lampu. Vychází a zavírá dveře. Činí
několik kroků v zahrádce podél domu a pak vstoupí do místnůstky, kde jsem později viděla, jak se loučí s Ježíšem.
28Maria zmizela a odnesla světlo do sousední místnůstky a já zůstávám zde a mým jediným společníkem je její práce
položená na rohu stolu. Slyším lehký Mariin krok, tak jak přechází sem a tam, slyším šplouchání vody, jako když
se omývá nějaký předmět, pak slyším, jak štípe dřevo na třísky. Uvědomuji si, že rozdělává oheň. Maria se opět
vrací. Vychází na zahrádku a vrací se s jablky a zeleninou. Jablka postaví na stůl na podnos z ciselovaného kovu.
Zdá se, že je z mědi. Maria se vrací do kuchyně. Teď plamen krbu vrhá svou zář otevřenými dveřmi a po stěnách se
roztančí stíny.
Uběhne nějaký čas a Maria se vrací s malým černým chlebem a hrnkem teplého mléka. Usedá a namáčí kousky
chleba v mléku. Pomalu je jí. Nechává mléko napůl nevypité a pak jde opět do kuchyně a vrací se ze zeleninou,
poleje ji olejem a jí ji s chlebem. Zahaní žízeň mlékem, pak bere jedno jablko a jí. Jídlo holčičky. Maria jí a
přemýšlí a usmívá se nějaké vnitřní myšlence. Vstává a obrací oči ke stěnám, kterým jako by svěřovala nějaké
tajemství. Občas zvážní, je téměř smutná, ale pak sejí opět vrací úsměv.
Je slyšet zaklepání na dveře. Maria vstává a otvírá. Vstupuje Josef. Zdraví se navzájem. Potom si Josef sedá na
stoličku proti Marii na druhé straně stolu. Josef je hezký muž v nejlepších letech. Může mít nejvýš pětatřicet let.
Jeho tmavě kaštanové vlasy a vous stejné barvy rámují pravidelný obličej s něžnýma hnědýma, téměř černýma
očima. Čelo je široké a hladké, nos malý, lehce prohnutý, tváře oblé, snědé, ruměné. Není moc vysoký, ale je silný
a dobře stavěný.
Než se posadí, svlékne si plášť, který má okrouhlý tvar a u krku se zapíná jakousi sponou nebo něčím podobným a
má kapuci. Je ze světle hnědé nepromokavé látky ze surové vlny. Vypadá jako horalský plášť do nepohody. Než se
posadí, nabízí Marii dvě vejce a hrozen, poněkud přezrálý, ale dobře uchovaný. Usmívá se a říká: Donesli mi ho z
Kány. Vajíčka jsou od setníka, dal mi je za opravu, kterou jsem mu udělal na voze. Zlomilo se mu jedno kolo a
jejich dělník je nemocen. Vajíčka jsou čerstvá. Vzal je ze svého kurníku. Vypij je. Udělají ti dobře."
„Zítra, Josefe, teď už jsem jedla."
„Ale hrozen si můžeš vzít, je dobrý, sladký jako med. Nesl jsem ho opatrně, abych ho nepoškodil. Sněz ho. Mám
další. Zítra ti jich donesu celý košík. Dnes večer jsem nemohl, protože jdu rovnou ze setníkova domu."
„Ale to jsi tedy ještě nevečeřel."
„Ne, ale na tom nezáleží."
Maria okamžitě vstane a jde do kuchyně. Vrátí se opět s mlékem, olivami a sýrem. „Nic jiného nemám," říká.
„Vezmi si vajíčko."
Josef nechce. Vajíčka jsou pro Marii. Jí s chutí chléb se sýrem a pije mléko, ještě je vlažné. Pak přijme jablko a
jídlo je skončeno. Maria poklidí na stole a bere si opět ruční práci. Josef jí pomáhá a vejde do kuchyně za Marií,
zatímco ona se opět vrací. Slyším ho, jak tam poklízí a přikládá na oheň, protože večer je chladný.
Když se vrátí, Maria mu děkuje. Oba spolu hovoří. Josef vypráví, jak strávil den. Mluví o svých synovcích. Zajímá
se o Mariinu práci a její květiny. Slibuje, že přinese krásné květiny, které mu slíbil setník. „Jsou to květiny, které
my nemáme. Přivezl si je z Říma. Slíbil mi sazenice. Teď, když je měsíc příznivý, ti je zasadím. Mají krásnou
barvu a velmi příjemnou vůni."
Maria se usmívá a děkuje. Ticho. Josef hledí na Mariinu plavou hlavu, skloněnou nad výšivkou. Pohled andělské
lásky. Kdyby hleděl anděl na ženu s manželskou láskou, určitě by hleděl právě takto.
Maria jako by učinila nějaké rozhodnutí, pokládá vyšívání do klína a říká: „Josefe, já bych ti také chtěla něco říci.
Nemám nikdy co říci, vždyť víš, že žiji v ústraní. Ale dnes mám novinku. Dozvěděla jsem se, že naše příbuzná
Alžběta, Zachariášova manželka, čeká dítě..."
Josef rozšíří oči a řekne: „V jejím věku?"
„V jejím věku," odpoví Maria a usměje se. „Pán může všechno a chtěl dát tuto radost naší příbuzné."
,Jak to víš? Je ta zpráva spolehlivá?"
„Přišel posel, někdo, kdo neumí lhát. Chtěla bych jít za Alžbětou, abych jí pomohla a řekla jí, že se raduji společně
s ní. Dovolíš-li to..."
„Maria, ty jsi mou manželkou a já jsem tvým služebníkem. Všechno, co děláš, děláš dobře. Kdy chceš vyrazit?"
„Co nejdříve, ale zůstanu tam několik měsíců."
„A já zatím budu počítat dny do tvého návratu. Můžeš klidně odejít, budu myslet na tvůj dům i zahrádku. Své
květiny nalezneš tak pěkné, jako bys o ně pečovala ty. Ale poslyš. Před velikonocemi musím jet do Jeruzaléma
nakoupit nějaké věci, které potřebuji k práci. Počkáš-li několik dní, doprovodím tě až tam. Dále ne, protože se
musím ihned vrátit. Ale až tam můžeme jít společně. Budu klidnější, budu-li vědět, že nejsi na cestě sama. A co se
týče zpáteční cesty - dáš mi vědět a já ti přijedu naproti."
„Josefe, jsi hodný. Nechť ti to Bůh vynahradí svým požehnáním a ochraňuje tě před bolestí. Stále ho o to prosím."
Oba cudní manželé se andělsky usmějí. Na chvíli se opět rozhostí ticho, pak se Josef zvedne, oblékne si plášť, přes
hlavu přetáhne kapuci. Pozdraví Marii, která také povstane, a odchází.
Maria za ním hledí, jak odchází. Povzdechne, jako by měla starost. Pozvedne oči k nebi a určitě se modlí.
Zavře dveře, sbalí své dílo, jde do kuchyně. Uhasí oheň a přikryje ho. Dívá se, zda je všechno řádně uklizeno.
Vezme lampu a vychází a zavírá dveře. Chrání rukou plamen, který se chvěje ve studeném větru noci. Vstupuje do
svého pokoje a ještě se modlí. Vidění se takto končí.
Maria promlouvá: „Když skončila extáze, která mě naplnila nevýslovnou radostí, mé smysly se opět otevřely
pozemským věcem. První myšlenka, která jako ostrý trn růže pronikla mé srdce spočívající v růžích Boží
29Lásky, jež se před několika okamžiky stala mým Snoubencem, byla myšlenka na Josefa.
To jemu jsem dala svou lásku, svému svatému a pozornému ochránci. Od chvíle kdy mě Boží vůle
prostřednictvím slov svého kněze zasnoubila s Josefem, jsem tohoto spravedlivého mohla poznat a ocenit jeho
svatost. Když jsem s ním byla spojena, pocítila jsem, že zmizela má osamělost sirotka a už jsem neoplakávala
ztracené útočiště Chrámu. S ním jsem se cítila v bezpečí jako s knězem. Všechna nejistota padla, a nejenže
padla, ale byla zapomenuta, tak se vytratila z mého panenského srdce. Pochopila jsem, že žádná nejistota,
žádná obava nebyla vůči Josefovi oprávněná. Moje panenství svěřené Josefovi bylo bezpečnější než dítě v
matčině náručí.
Ale jak mu nyní říci, že jsem se měla stát matkou? Hledala jsem slova, jak bych mu to oznámila. Těžké
hledání. Nechtěla jsem se vychloubat Božím darem a v žádném případě jsem nemohla ospravedlnit svoje
mateřství slovy: »Pán si mě zamiloval mezi všemi ženami a učinil ze mne, jeho služebnice, svou Snoubenku.«
A klamat ho a skrývat mu svůj stav jsem také nechtěla.
Ale zatímco jsem se modlila, Duch Svatý, jímž jsem byla naplněna, mi řekl: »Mlč. Ponechej mé péči, abych tě
u tvého manžela ospravedlnil.« Kdy? Jak? Netázala jsem se na to. Vždycky jsem důvěřovala Bohu, tak jako
květina důvěřuje vodě, která ji vyživuje. Nikdy mě Věčný nenechal bez své pomoci. Jeho ruka mě podporovala,
chránila, vedla až do této chvíle. A tak to učiní i nyní.
Jak krásná a povzbuzující je víra v našeho věčného, dobrého Boha! Bere nás do své náruče jako do kolébky,
odnáší nás jako loďku do zářivého přístavu dobra, rozehřívá nám srdce, utěšuje nás, živí nás. Poskytuje nám
odpočinek i radost, dává nám Světlo a vede nás. Důvěra v Boha je vším a Bůh dává vše tomu, kdo mu
důvěřuje: dává se mu Sám...
Kdyby mi On neřekl: »Mlč!« snad bych se s tváří skloněnou k zemi odvážila Josefovi říci: »Vešel do mne Duch
a mám v sobě Zárodek Boha;« a on by mi uvěřil, protože měl ke mně úctu a protože jako všichni, kteří nikdy
nelžou, nemohl uvěřit, že ostatní lžou. Ano, abych mu ušetřila budoucí bolest, byla bych překonala svůj odpor
k tomu, že bych si připisovala takovou slávu. Ale uposlechla jsem božský příkaz a od této chvíle jsem po celé
měsíce pociťovala první zranění, které způsobilo krvácení mého srdce.
První bolest mého údělu Spoluvykupitelky. Obětovala jsem ji a snášela, abych vám dala pravidlo k jednání v
obdobných chvílích, když máte mlčet k události, která vás vrhá do nepříznivého osvětlení před někým, kdo vás
má rád.
Přenechte Bohu starost o vaši dobrou pověst a city, které máte v srdci. Zaslužte si svatým životem Boží
ochranu a pak kráčejte klidni. I kdyby byl proti vám celý svět, Bůh vás obhájí před těmi, kteří vás milují, a
zařídí, že pravda vyjde najevo."