Katolická teologie rozlišuje dvojí základní význam termínu

milost (lat. gratia):

milost ve smyslu to, co je dáno bez zásluhy (gratia gratis data),

a milost ve smyslu to, co činí (Bohu) milým (gratia gratum faciens).

Gratia gratis data

 označuje nadprirodzené a nezaslužené dary - CHARIZMY - dispozicie pre urcite ulohy.

Účelem tohoto typu milosti není dobro jejího příjemce, ale dobro těch, jichž se bude týkat příslušná služba.

Příkladem tohoto typu milosti je například prorocké charisma.

Gratia gratum faciens

je naproti tomu dobro samotného příjemce; jedná se reálné působení Boží v duši člověka, kterým ho vnitřně uzdravuje, zbavuje hříchu, posvěcuje a pomáhá mu ke spáse. Podle katolické nauky tedy milost člověka vnitřně proměňuje, nejde (na rozdíl od typické protestantské pozice) o pouhé vnější "právní" deklaraci či přikrytí hříchu.

Milost (teologie) – Wikipedie (wikipedia.org)

"Gratia gratum faciens" se dále dělí na milost aktuální a milost habituální. Zatímco aktuální milost je okamžité nadpřirozené Boží působení na duši člověka, habituální milost je trvalý stav či kvalita duše. Pro spásu člověka je nutné, aby se v okamžiku smrti nalézal ve stavu habituální milosti, tzv. "milosti posvěcující", tj. ve stavu nadpřirozeného přátelství s Bohem, které obnáší tři teologální ctnosti: víru, naději a lásku.